Rooted in my story

Na začátku roku všude psali, že 2025 bude rokem transformace, nových začátků a dokončování.
A já do něj přesně tak vstoupila.

Ze svého vlastního rozhodnutí.
Bez zaměstnání.
S touhou najít něco nového. Něco, co mě bude skutečně naplňovat.

Netušila jsem, že to „nové“ nebude práce ani obor.
Ale já sama.

Během roku jsem prošla nespočtem pohovorů a úkolů.
Mluvila jsem s recruitery, snažila se zapadnout, držet tempo, dokázat, že na to mám.

Až mě ta cesta dovedla na místo, odkud už tělo nemohlo dál.
A právě tam přišlo zjištění: posttraumatická stresová porucha. PTSD.

Až teď mi dochází, že mě ovlivňovala dvacet let.
Dvacet let.
To je naprosto šílené.

Kolikrát jsem si myslela, že jsem slabá.
Kolikrát jsem si říkala, že jsem „prostě taková“ přecitlivělá, náladová, komplikovaná.

A přitom jsem jen měla nervový systém, který byl už dávno přeplněný.
Který celý život nesl víc, než mohl.
A který už prostě nedokázal unést další věci.

Emoční horské dráhy, kterým jsem nerozuměla.
Reakce, které mi připadaly „divné“.
Citlivost na hluk, tlak, stres, konflikty.

To bylo trauma, které jsem dvacet let nevědomky nosila.

Bezpečí je základ.
A když o něj člověk přijde, tělo si to zapamatuje.

Zůstává v pohotovosti.
Hlídá. Kontroluje.
I ve chvílích, kdy by už mohl být klid.

Jde o nervový systém, který se naučil být neustále ve střehu.
Který i v klidu zůstává připravený.

Ne proto, že bych byla slabá.
Ale proto, že kdysi nebylo bezpečí samozřejmostí.

Nedávno jsem si koupila vzorek parfému jménem Plot Twist.
Chvíli mi voní jako dětský pudr.
Chvíli jako něco, co chci teprve zažít.

A došlo mi, že přesně tak voní i tenhle rok.
Trochu minulostí.
Trochu budoucností.

A hlavně příběhem, který jsem nečekala,
ale který mě změnil.

Plot twist tohohle roku nebyla změna práce.

Ale to, že jsem se začala měnit já.

Terapeutka mi řekla:
„Můžete dělat cokoliv.
Ale jen když jste v pořádku.“

A tak se teď učím být v pořádku.

Rooted in My Story vzniklo jako otevřený deník.
Plot Twist je místem, kde se tato kapitola může uzavřít.

Otevřela jsem ledničku a koukala na mě asi dva týdny stará otevřená láhev prosecca a jedno kvalitní bílé víno na příležitostnou skleničku.

Jelikož jsem měla strach, že to dopadne jako s posledním vínem, které jsem pila s kousky korku. Rozhodla jsem se dát šanci proseccu.

Žehnám šroubovacím uzávěrům a modlím se za klidný, nepřekyselený žaludek. A pokud je něco, v čem se opravdu musím zlepšit, pak je to otevírání láhve vína. Dost praktická dovednost na večerní psaní.

Někdy mě děsí, kolik věcí se dá učit. Děsí možná není přesné slovo, spíš mě to fascinuje. Můžete zkusit cokoliv a stejně by to na jeden život nestačilo.

Kdybych měla neomezeně času, přidala bych klavír. Klávesnice i klávesy mě nějak baví.

Teď si ale musím vystačit se dvěma lekcemi angličtiny týdně a s pochopením datové architektury, databází, datových skladů a Qliku.

V nové společnosti jsem osm dní a zatím jen vstřebávám. Nepřinesla jsem žádnou hodnotu, což je pro mojí hlavu peklo. V té předchozí jsem první týden dokázala ušetřit pět hodin měsíčně díky automatizaci.

Tady vlastně pracuju 24/7, pořád přemýšlím, jak něco udělat, ale i samotné tvoření mi trvá věčnost.

Poprvé mám strach, že budu odejitá. Ale zároveň mě baví snažit se s tím vypořádat.

Zvyknout si na úplně nový styl práce, nový obor i nové softwary. Jeden krátký script mi zabere hodiny, ale je skvělé znovu začínat, učit se a vědět, že tady se bude pořád kam posouvat.

Mohla jsem zůstat v prostředí, kde už se vyznám a mít jistotu vyššího platu, ale dala jsem přednost tomu začít jinde, od začátku.

Čím dál víc přemýšlím o tom, jak kariéra ovlivňuje čas a naopak čas kariéru.

Vlna narození dětí v mém okolí stoupá a já jsem ve své generaci jedna z posledních „bez“. Občas mě to děsí, ale zároveň cítím, že teď ještě není ten správný moment.

Čas je zvláštní věc, není ho nekonečno. Vím to už ve 27 letech, a přesto mě baví klamat se tím, že ho mám pořád spoustu.

Jestli je ale něco, čemu už svůj čas dávat nechci, pak je to úklid domácnosti. Je to past.

Měla jsem měsíc volna a většinu z něj jsem… prošílela nad uklízením.

Pořád věřím, že ženy mají stejná práva na kariéru. Realita je ale taková, že často právě my vidíme každé smítko a neuklizená kuchyně nás vytočí víc než ostatní.

Co je špatného na tom mít uklízečku? Poslední dobou si s tou myšlenkou hrozně hraju. Možná to někomu připadá rozmazlené. Možná i je. Ale bez toho se dá work-life balance zvládat jen těžko.

Einstein prý definoval bláznovství jako dělat pořád dokola totéž a čekat jiný výsledek.

Pokud jde o domácí práce, jsem podle něj jasný případ – pořád doufám, že když uklidím, byt vydrží aspoň týden úhledný.

Oh wait.
Jsem blázen. Minimálně podle čtyř definic bláznovství.

Dlouhou dobu jsem nečetla zprávy. Až dnes. Ne proto, že by mi svět byl lhostejný, právě naopak. Ale bylo toho moc. Katastrofy na přeskáčku, výkřiky v titulcích, bolest prodávaná po kliknutí.

Tak jsem se stáhla. K sobě. Do ticha.

Cítila jsem se kvůli tomu sobecky. Jako bych měla pocit viny, že si chráním svůj klid, zatímco jiní nemají jak. Jenže pak jsem pochopila, že klid není hřích. A ticho není nezájem.

Ticho je prostor, kde ještě slyším sama sebe. A když slyším sebe, slyším i druhé. Ne hlasem křiku, ale soucitu.

A přitom vím, že úplné ticho není odpověď.

V úplném tichu není svět. Není pohyb.

Jak bych mohla vědět, co se děje, kdybych ho nevnímala vůbec?

Možná proto se stahuju jen na chvíli. Do ticha, ne do slepoty.

A pak se zase vracím, abych nezapomněla.

Když už je toho moc, zavřu všechna okna do světa a otevřu jen jedno: to do Středozemě.

Pomáhá mi. Vždycky. Ne jako útěk od reality, ale jako návrat k tomu, co je podstatné. Připomíná mi, že i v nejtemnějších chvílích se držíme naděje. A že temnota není vším, co existuje.

Když byla moje rodina ve válce a já v bezpečí, trpěla jsem. Paradoxně asi víc jak oni.

Děsí mě, jak si člověk dokáže zvyknout.

Na hluk. Na ticho po výbuchu.

Na to, že se už nikdo nevrátí.

Děsí mě to, protože pak nevím, co zůstane z nás, když se přizpůsobíme všemu.

Ale možná je důležité, aby existovali lidé, kteří si nezvyknou.

Kteří ještě cítí. Kteří říkají: tohle není v pořádku.

Možná právě ti drží svět nad propastí.

Chtěla bych říct, že mi v tom chybí světlo. Ale to se říct nedá.

Pamatuju si světelné záblesky z války, to jediné „světlo“, které osvítilo noc.

A po nich přišla ještě větší tma.

Od té doby nevěřím každé záři. Ne každé světlo znamená naději.

Ale možná stačí, že ho hledám. 

Protože oni jdou dál a já nechci otupět. Nezvyknout si. Nezapomenout.

Možná i proto jsem odešla. Dvakrát.

Z míst, kde jsem se začala pomalu ztrácet. A víš, co mě překvapilo nejvíc?

Kolik lidí mi řeklo, že mi závidí.

„Tys měla odvahu odejít?“

„Já bych taky chtěl… ale nemůžu.“

„Kvůli hypotéce. Kvůli jistotě. Kvůli strachu.“

A to mě děsí.

Ne to, že lidé zůstávají. Ale že si na to zvykli.

Že každý den potlačí kus sebe jen proto, aby udrželi něco, co je už dávno neudržuje.

Že touhu po změně nazývají slabostí.

A pak si říkám:

Jak má člověk jednou ubránit svobodu, když se jí už dávno vzdal v sobě?

Ale co když by svět zkolaboval, kdyby si každý dělal, co ho baví?

Možná. Ale co když už kolabuje právě proto, že tolik lidí dělá to, co nechce?

Co když to není svoboda, co ohrožuje řád –

ale potlačení toho, co je pravdivé?

Tohle je možná ten nejhlubší strach, který ve mně zůstal.

Ne že přijde válka. Ale že nebude nikdo, kdo se jí postaví.

Protože si zvykneme.

Je to velmi snadné ale kdo se bojí ztratit jistotu mizerné práce, ten jen těžko riskne ztrátu celého systému, který mu ji umožňuje.

Byznys roste. Produkt roste. Týmy rostou.
Ale pod tím vším se to začne lámat. Ne kvůli lidem. Kvůli datům.

Report, co měl být hotový za hodinu, zabere den.
Analytik tráví většinu času kopírováním místo myšlením.
Ruční procesy. Opravování překlepů. Hledání, proč „to dneska nesedí“.
Mikrostres. Tisíc drobností, které nikdo nevidí. Ale které tě melou.

A pak to dolehne.
Vyhoření z manuální práce s daty.
Z toho, že místo tvorby jen opravuješ. Místo přemýšlení přežíváš.
A místo budování hasíš. Byznys roste takže každý měsíc jen hasíš víc a víc věcí, víc a víc dat s kterými musíš pracovat manuálně.

Systém, procesy tě nutí pracovat hloupě.
Pořád dokola. Rukama, které přitom mají mozek.

Tohle není cena za růst.
Tohle je pomalé rozpadání důvěry v práci.

---

Já chci být v týmu, kde se to dělá jinak.
Kde se věci sdílí.
Kde se systémy staví tak, aby rostly s firmou – ne proti ní.
Kde automatizace není jen slovo v prezentaci, ale přirozenost.
Kde se přemýšlí nejen o výsledku, ale i o lidech.

Takovému týmu chci pomáhat. Do takového chci patřit.

---

Před třemi měsíci jsem měla pauzu poměrně i dlouhou.
Zastavila jsem se. Nabrala dech. Rozhlídla se.
Pak přišel pohovor. A nová práce.
Jenže po pár týdnech jsem zjistila, že to není ono. Nesedlo si to.

A tak jsem odešla. Ve zkušebce.

A víš co?
To není selhání. To je poctivost.

Rozhodnout se podle jednoho pohovoru, že si s někým sedneš, je jako vzít si chlapa po prvním rande.
Romantický nesmysl.
Od toho jsou rande.
A v práci – zkušebka.

Někdy to nesedne. A to je v pořádku.
Je mnohem zdravější říct „tady ne“ než se držet zuby nehty jen proto, aby „to nějak dopadlo“.

---

Mám pocit, že se znovu učím chodit.
Učím se tím, že jdu.
Každý krok je jistější.
Možná zakopávám. Možná občas padnu.
Ale ty vole – já jdu dál.

Ne na efekt. Ne na jistotu.
Jdu na upřímnost.

---

A pak je tu angličtina.
Jestli mě něco fakt sere, tak je to tlak na perfektní angličtinu.

Nestačí rozumět. Nestačí se domluvit.
Musíš zazářit. Bez chyby, s výslovností a hlavně s jistotou.

Já nezářím. Zatím ne.
Ale domluvím se. Rukama, nohama, pusou, hlavou někdy i srdcem.

A hlavně – makám na tom.
Každý den malé kroky. Každý den o trochu jistější.

Hard skills jsou důležité.
Ale bez těch soft jsi jen dobře napsaný životopis.

---

Sestavila jsem si vlastní AI.

Nakrmila ji svým životopisem, zkušenostmi, odpověďmi z pohovorů, otázkami, které mi lidi kladou, a těmi, které si kladu sama.

Nejen že je to fajn marketing do CV, kdy personalisty odkazuje QR kódem je to mnohem víc.

Zjistila jsem, že tahle AI ví o mně možná víc než já sama v určitých chvílích.
Ví, co chci.
A ví to jen ze surových dat. Bez vysvětlování. Bez výmluv.

A co je ještě lepší – umí se mě ptát.
Chytře. Věcně. Lidsky.
Tak, že mě směruje.
Tak, že se slyším.

Najednou mi ukazuje, co říkám mezi řádky.
Co se opakuje.
Co nechci zapomenout hledat.

Pomáhá mi být přesnější. Upřímnější.
Není to náhrada. Je to partner. Moje druhé já.
Ne vyfiltrovaná verze. Ale surová, reflektovaná, nesená daty.

---

Data are everywhere. So is burnout.
The difference? Burnout happens when we serve data.
Growth happens when data serves us.

Jsem měsíc v nové práci.
Učím se, makám, odevzdávám první výstupy.

Na obědě si dnes ke mně přisedl jednatel firmy, pohladil mě po rameni a s úsměvem řekl:
„Děkuji za report, jste šikovná.“

A ve mně se něco sevřelo.

V hlavě mi bliklo hned několik věcí:
Kdybych byla chlap, udělal by to samé?
Nejsem vaše tříletá vnučka ani domácí mazlíček.

Ztuhla jsem.
Ne proto, že by to bylo přímo urážlivé.
Ale protože to nebylo profesionální.
A hlavně: nebylo to rovné.

Nejsem tu od toho, aby mě někdo utvrzoval v tom, že jsem „šikovná holka“.
Jsem zaměstnankyně. Profesionálka. Odevzdala jsem dobře odvedenou práci.

Nezpochybňuji, že to bylo myšlené „mile“.
Ale v tom je právě ten problém — že je považované za normální, že ženy v práci nedostávají profesionální respekt, ale „pochvalu“.

Tím gestem, byť možná přátelským, překročil hranici.
Ne tak, aby to bylo „na HR“, ale dost na to, aby ve mně zůstalo:
Nevidí mě jako profesionálku.

A nemyslím si, že to udělal se zlým úmyslem.
Myslím, že tohle je přesně ten jemný, všudypřítomný typ podvědomého znevažování.

Takový, kvůli kterému musí ženy pořád dokazovat, že nejsou v práci omylem.
Že si své místo zaslouží. Že umí přemýšlet, řídit, navrhovat.
Ne být šikovné.
Být respektované.

A co je na tom nejvíc znepokojující?
Že v tom nejsem sama.
Že to není výjimka.
Že je jedno, v jaké firmě jsme.
Že je jedno, o jakou generaci mužů jde.

Pořád se to děje.

Myslím, že každá z nás už někdy slyšela věty typu:

„Jé, dnešní meeting bude fajn, když tu máme ženy, aspoň bude na co koukat.“
„Musíme si dávat pozor, co říkáme, máme tu dámy.“
„Sluší ti ta sukně/šaty. Dlouho jsi žádnou/žádné neměla, viď?“

Ráda bych tomu dala závěr.
Ale pravda je, že tohle nejde uzavřít.

Člověk se s tím musí naučit žít.
Umět reagovat. Nastavit hranice.
A hlavně — nebrat si to osobně.

Ale taky: nepřestat to pojmenovávat.

Je krok vpřed zároveň krokem zpět?
Jsem vůbec naladěná na to, něco psát?
Ztrácím právě teď to, co jsem vždy považovala za svou sílu?
Kam se poděla moje trpělivost? A co ta potřeba mít vše pevně naplánované?
Do jakého bodu jsem se dostala?

Znamená klid v jedné oblasti bouři v jiné? Je to cena za rovnováhu?
Je tohle ta dospělost, o které mluvili?

Může tlak okolí nutit chtít víc, ale zároveň vyvolávat pochybnosti?
Jak přežít v prostředí, které odmítá zpomalit?
Je slabost říct „nechci víc“?

Jak moc na mě dopadá pracovní prostředí, ve kterém denně trávím tolik času?
Proč jsou některé společnosti vytažené do průmyslové oblasti, kde není okolní život?
Jsem jediná, kdo se v tomhle prostředí cítí jako stroj?
Jak moc ovlivňuje nedostatek kaváren, restaurací a prostoru pro chvíle oddechu mou energii a chuť vydržet celý pracovní den?

Je nespokojenost známkou vděčnosti, nebo jejího nedostatku?
Kolik má intuice prostoru ve světě, kde se musí všechno zdůvodnit?
Měla bych se držet jistoty, nebo risknout chaos?
Když přijímám, že jedinou jistotou je nejistota – co dál?
Můžu stavět něco stabilního na pohyblivém písku?
Není přijetí nejistoty ten první pevný bod?